← Blog · 2 min čtení
Jak se zeptat cizího člověka na fotku
Nejradši fotím lidi. Ale přiznám se, že zeptat se cizího člověka, jestli ho můžu vyfotit, pro mě dlouho bylo těžší než jakékoli nastavení fotoaparátu. Srdce bije, v hlavě se honí, co si o mně pomyslí, a ta chvíle často uteče dřív, než se odhodlám. Postupně jsem si ale našel pár věcí, které mi pomáhají.
Nejdřív se dívat, potom ptát
Než někoho oslovím, chvíli ho pozoruju. Ne kvůli tomu, abych ho fotil tajně, ale abych pochopil, co mě na něm zaujalo. Jak se směje, jak drží ruce, jak na něj dopadá světlo. Když vím, co chci zachytit, umím to i vysvětlit. A lidé mnohem ochotněji řeknou ano, když slyší, že je na nich něco konkrétního zajímavého, a ne jen to, že potřebuju fotku.
Jednoduchá a upřímná věta
Žádné složité úvody. Stačí pozdravit, říct, co se mi líbí, a zeptat se. Třeba: „Dobrý den, fotím lidi kolem sebe a moc se mi líbí, jak tady stojíte v tom světle. Můžu vás vyfotit?“ Řeknu, kdo jsem a proč fotím. Že je to pro radost, ne pro reklamu.
Když se někdo zeptá, co s fotkou udělám, odpovím pravdivě. Nabídnu, že mu ji pošlu. Lidé to skoro vždycky ocení a já mám dobrý pocit, že fotka nepatří jen mně.
Ne znamená ne
Někdo odmítne a je to úplně v pořádku. Poděkuju, usměju se a jdu dál. Nepřemlouvám, nevyjednávám a hlavně nefotím potají potom, co mi někdo řekl ne. Fotka, při které se člověk necítí dobře, nestojí za to. Respekt k lidem, které fotím, je pro mě důležitější než jakýkoli snímek.
Stejně tak dávám pozor na děti a na situace, kdy je někdo zranitelný. Tam se ptám rodičů, nebo fotoaparát prostě nechám dole.
Aby zapomněli, že je fotím
Když svolení dostanu, nejhorší, co můžu udělat, je okamžitě zvednout fotoaparát a začít cvakat. Člověk ztuhne, narovná se a nasadí úsměv „na fotku“. Proto si nejdřív chvíli povídám. Ptám se, co tu dělá, kam jde, co ho baví. Fotoaparát mám v ruce, ale nechávám ho dole.
Pak fotím během rozhovoru, nenápadně a bez velkých gest. Pomáhá mi malá padesátka, protože nepůsobí tak hrozivě jako velký objektiv. Nejlepší snímky obvykle vzniknou ve chvíli, kdy se člověk zasměje něčemu, co jsem řekl, nebo se na vteřinu zamyslí a podívá se jinam. To jsou chvíle, kdy zapomene, že ho někdo fotí.
Co si z toho odnáším
Každé takové setkání mě něco naučí. O lidech, o světle, ale hlavně o sobě. Čím víc se ptám, tím menší je ta tréma, i když úplně nezmizí. A možná je to tak dobře. Připomíná mi, že druhý člověk není motiv, ale někdo, kdo mi právě věnoval kus svého času.
Jestli to chceš zkusit taky, začni s úsměvem a upřímnou větou. Nejhorší, co se může stát, je zdvořilé ne. A to nejlepší? Fotka a krátký rozhovor, na které budete možná vzpomínat oba.