← Blog · 2 min čtení
Portrét u okna
Když mě někdo požádá o portrét, první, co udělám, je, že se rozhlédnu po oknech. Ne po pozadí, ne po nábytku, ale po světle. Okno je ten nejlaskavější zdroj světla, jaký znám. Je velké, měkké a zadarmo, a navíc je skoro v každém pokoji.
Proč zrovna okno
Velký zdroj světla dělá měkké stíny. Čím větší je okno vůči tváři, tím jemněji přechází světlo do stínu a tím méně je vidět každá nerovnost pleti. Přímé slunce je naopak malé a tvrdé, takže ideální je okno, kterým slunce zrovna nesvítí dovnitř. Severní okno nebo zatažený den jsou pro portrét malý dárek.
Světlo z jedné strany navíc tváři dává tvar. Jedna polovina je světlejší, druhá se pomalu ztrácí ve stínu, a najednou má obličej hloubku, kterou bys s bleskem na fotoaparátu hledal marně.
Kam člověka posadit
Většinou zkouším tři polohy a dívám se, co se s tváří děje:
- Čelem k oknu. Světlo je rovnoměrné, oči se krásně lesknou a stíny skoro mizí. Hodí se, když chci, aby portrét působil otevřeně a klidně.
- Bokem k oknu. Tvář se rozdělí na světlou a tmavou polovinu. Je to dramatičtější a já to mám nejradši, když chci zachytit zamyšlení.
- Napůl. Člověk sedí šikmo, světlo přichází zpředu ze strany. Je to kompromis, který skoro vždycky funguje.
Hodně záleží i na vzdálenosti. Krok k oknu znamená víc světla a měkčí přechody, krok od něj znamená temnější a kontrastnější obraz. Než vůbec zvednu fotoaparát, nechám člověka chvíli posedět a sleduju, kde světlo na tváři vypadá nejlíp.
Když je stín moc tmavý
Na odvrácené straně tváře bývá někdy tma víc, než bych chtěl. Pak sáhnu po čemkoli světlém: po bílém papíru, prostěradle, světlé zdi. Stačí to podržet nebo opřít na druhé straně a stín se o kousek pozvedne. Blesk v takovou chvíli skoro nepoužívám, protože by mi to tiché světlo přehlušil.
Nastavení, které mi stačí
Fotím se clonou kolem f/2 až f/2.8, aby pozadí změklo, ale oči zůstaly ostré. Ostřím vždycky na oko blíž k fotoaparátu. Čas držím tak, aby se nic nerozmazalo, a když je světla málo, raději zvednu ISO, než abych riskoval roztřesený snímek. Trochu šumu portrétu nevadí, neostré oči ano.
Expozici měřím podle tváře, ne podle okna. Okno v záběru klidně může přepálit do bíla, je to jen rám, ne hlavní postava.
To nejdůležitější nesouvisí se světlem
Okno je skvělé ještě z jednoho důvodu: lidé u něj přirozeně zpomalí. Dívají se ven, přemýšlejí, zapomínají na objektiv. A přesně ty chvíle, kdy se člověk na vteřinu zasní, bývají ty nejlepší. Proto se snažím mluvit, ptát se a nefotit pořád. Portrét u okna není o technice, je o tom, dát druhému čas.
Příště, až budeš doma u okna, zkus si všimnout, jak světlo dopadá na tvář někoho blízkého. Možná zjistíš, že studio celou dobu bylo hned vedle.